Chovatelská stanice maltezáčků:Osobní stránka na adrese: nikijas11.nafotil.cz

Maltézský psík - historie plemene


Maltézáček je plemeno velmi staré. Pokládá se vůbec za nejstarší evropské trpasličí plemeno, jeho původ se ztrácí v temnu času. Jeho kolébkou bylo zřejmě území kolem Středozemního moře. Existují i domněnky, že v dávné minulosti maltézáček ovlivnil svým zevnějškem dokonce i vývoj malých plemen v Tibetu, Číně a Japonsku. Jsou to však jen dohady, spolehlivé doklady chybějí. Musíme se proto spokojit s novodobým určením země původu, kterou je Itálie, a ta vypracovala standard, podle kterého se v celosvětovém měřítku nyní plemeno chová.

Zásluhu na současném nevšedním vzhledu maltézáčka majípředevším angličtí šlechtitelé, kteří vytvořili nádherného psíka s hedvábnou, lesklou a extrémně dlouhou srstí. O maltézáčkovi pocházejí konkrétnější a spolehlivější údaje až z doby blízko před začátkem našeho letopočtu. Je však více než jisté, že toto plemeno existovalo již dávno předtím. První písemné zmínky jsou z doby rozvinutého řeckého a římského písemnictví a poskytují první skutečně spolehlivé záchytné body o existenci malého, dlouhosrstého bílého psíka, který byl hýčkán ve všech kruzích řecké a římské společnosti a jemuž byla dokonce dávána jména slavných žen a populárních tanečnic.

Omyl, který přetrval staletí

Abychom objasnili vznik názvu plemene, musíme se vrátit opět do starověku. Na jedné amfoře, jejíž stáří se odhaduje na dva a půl tisíce let je vyobrazen malý dlouhosrstý psík a pod ním nápis "Meaitisie". Tímto názvem byl označen pes, pocházející z ostrova Malitaa, později nazývaného Melita, dnes Mjelt. Je to velký ostrov, ležící v Jaderském moři mezi Dubrovníkem a Korčulou. Názvu Melita se ale užívalo i pro ostrov Maltu, ležící ve Středozemním moři, i pro sicilské městečko Meledu (Melitu). Pokud se ve spisech používalo latiny, bylo vše v pořádku. Platil název melitaeus, čili malitajský. Pak se však začalo používat také jiných jazyků a lehce se stalo, že označení Canis melitaeus bylo překládáno jako pes maltézský. Označení "maltézský" psík je proto nesprávné, vzniklo z chybné záměny dvou ostrovů, ale natolik se vžilo, že se stalo běžným a všeobecně používaným.

Doplněk vznešenosti

V takzvaném zlatém věku klasického Řecka bylo velkou ctí a znakem důstojnosti, když dáma vlastnila maltézáčka. Za tyto psy se platily neuvěřitelné částky. Na jejich krmení a ošetřování byli určeni zvláštní strážci a ošetřovatelé či ošetřovatelky, a dokonce i lékaři. Vlastnit maltézáčka bylo vnějším znakem společenského postavení a bohatství. Zmínka o výskytu maltézského psíka ve starém Římě se váže na dobu vlády císaře Claudia. Vznešené Římanky jim věnovaly nejvyšší možnou péči. Když šly do města, nesly jejich otrokyně psíka za nimi. Za nepříznivého počasí je halily do zeleného hávu. Takový psík byl zcela neprodejný a od jeho paní ho rozloučila jenom smrt.

Mít maltézáčka bylo i zde důkazem elegance a finančních úspěchů. Maltézáček byl také vysoce ceněn pro své léčivé vlastnosti. Psali o tom různí klasičtí spisovatelé: Maltézáček zmírňuje lidské utrpení, utěšuje duši člověka, je také schopen pomoci překonávat duševní utrpení. Když ho nemocný přiloží ke svému tělu, přejde prý nemoc na maltézáčka, který onemocní a mnohdy i uhyne.

Vývoj plemene v novější době

Dámy klasického Řecka a starého Říma vystřídaly středověké hradní paní a manželky význačných patriciů, ale i u nich si maltézáček udržel zvláštní výsadní postavení. V 15. století byly na bílého dlouhosrstého psíka skládány romance. Stejně jako kdysi ve starověku byl nezbytným znakem bohatství a společenské nadřazenosti. Maltézáčci byly ozdobou dvora španělského krále Filipa II., důležitou úlohu hrál na dvoře krále Ludvíka XIV. Také carevna Kateřina II. chovala na svém dvoře několik tuctů těchto psů. Rodina Medici věnovala v roce 1400 osm malých bílých psíků královskému dvoru v Bruselu. Do Anglie byl maltézský psík přivezen asi kolem roku 1520 za vlády Jindřicha VIII. Marie Stuartovna pokládala maltézáčka za svého nejoblíbenějšího psa. Od roku 1700 začíná zlaté období maltézských psíků, kdy se rozšířili po celé Evropě. Pro svůj okouzlující zjev nachází maltézáček obdiv v každé době. Například Verdiho korespondence nám umožňuje poznat, že Giuseppe Verdi (1813 - 1901) a jeho věrná Giuseppina Streponi velmi milovali maltézáčka Loulou. Verdi se ve své korespondenci často zmiňuje o Loulou jako o členu rodiny, který své velké přátele nikdy neopouští. Když Loulou zemřel, psal Verdi: "... já se mám dobře, ale náš Loulou, náš ubohý Loulou je mrtev, ubohé zvířátko! Můj zármutek je velký, ale Peppina je zoufalá." Význačný filmový herec Garry Cooper v posledních letech svého života velmi miloval maltézskou fenku Tinu of Yelwa, se kterou se zúčastňoval i výstav a přehlídek. Tato fenka získala titul Šampióna krásy USA. V jednom vysílání italské televize předvedl prof. Cutollo divákům krásného malého maltézáčka. Po tomto vysílání poslali diváci do televize 7 kg dopisů, v nichž vyjadřovali své upřímné nadšení pro malého bělostného psíka.

Obdivuhodná původnost

Maltézáček prošel staletími velmi milován a téměř nezměněn. Vždy se líbil takový jaký je, a proto ho nebylo třeba měnit. I po tolika staletích se chovatelé celého světa snaží posílit ony vlastnosti, které maltézského psíka proslavily, totiž hedvábnou, dlouhou a těžkou srst, dokonale černý pigment, malý a přesto silný vzrůst, nesmírně sladký a přece přímý charakter. Minulost maltézáčka lze sledovat zpět asi dva a půl tisíce let. Přes všechny společenské zvraty a změny, které se mezitím v průběhu časů udály, zachoval si své původní jméno, původní zjev a původní použití a dokonce i postoj veřejnosti vůči němu se nezměnil. Pokud jde o zevnějšek, dnešní maltézáček je prošlechtěn na základě standardu, který byl sice vypracován a schválen v nové době, avšak předlohou bylo vyobrazení z dob rozkvětu starého Říma, tedy z doby před nejméně dvěma tisíci lety. Přímá kontinuita po dobu dvou tisíciletí, to je opravdu něco neobvyklého! I jméno zůstalo stejné od starověku až po dnešek. Změny vznikaly jedině jazykovými úpravami při překladu do jednotlivých jazyků, nebo jako důsledek zeměpisného omylu. Podstata jména však zůstala nezměněna. Také použití plemene je stále stejné. Ve starověku stejně jako v moderní době je to okrasný pes, jehož posláním zůstává být ozdobou a spoluvytvářet teplo domova. A jak je to s postojem veřejnosti? Stejně jako ve starověku i dnes ho jedni zbožňují, jiní mu podvědomě závidí jeho postavení. Tak např. Theofrastes (žák Aristotela, 300 př. n. l.) se velmi rozhořčoval nad příliš velkou oblibou, které se maltézáček těšil u Řeků a zvláště Řekyň. Nejvíc ho popuzovalo, že když pes tohoto plemene uhynul, byl pochován se vší úctou, vážností a důstojností, a že mu truchlící pozůstalí, jeho bývalí majitelé, stavěli dokonce pomníky v zahradě, na vinici nebo v lese a opatřovali je nápisem: "Byl z plemene maltézských psů." Tyto pomníčky se zachovaly až dodnes. Odpůrci byli však vždy v menšině. Ve všech dobách bylo obdivovatelů vždy více, a mezi nimi i vynikající básníci. Římský básník Marcus Valerius Martial (40-104 n. l.) opěvuje ve svých básních fenu maltézského psíka Issu. Z jeho vyznání vyznívá téměř něha, jíž podléhal při pozorování tohoto psíka:

"...je živější než Catallův vrabeček, milejší než všechny dívky, vzácnější než všechny indické drahokamy, čistší než každý polibek holubice. Když štěká, zdá se ti, že mluví. Cítí smutek i radost, opírá hlavu o krk. A usíná tak, že necítíš ani jejího dechu..."

Kdyby maltézáček uměl číst a byl obdařen lidským chápáním, musel by být nadměrně sebevědomý a hrdý, snad i pyšný na všechno, co lichotivého a obdivného o něm napsali nesmrtelní duchové antické kultury. Tím, že se maltézáček stal idolem tvůrčích umělců, malířů, básníků a spisovatelů, stala se z něj téměř pomyslná bytost, u níž mnohdy splývá skutečnost s fantazií. Je nemožné vyjmenovat všechna umělecká díla, která maltézáčka představují. Maltézáčka vidíme například u nohou vévodkyně z Alby na Goyově obraze, Rubens jej maluje dokonce v ráji po boku Evy a autor levočského oltáře jej zobrazil u nohou Krista.